Lidový zpěv nebyl zpočátku přijímán církví s porozuměním. Byl totiž od dávných dob obrazem duchovního života pohanských kultur. Ale vyšší vrstvy společnosti projevovaly i přesto zájem o lidovou kulturu. Například na dvoře Karla Velikého byla sbírána lidová poezie a byl o ní hlubší zájem.
Na ty písně, které vznikaly později měl vliv gregoriánský chorál (křesťanský bohoslužebná zpěv). Ale na druhou stranu se v lidových písních začalo dříve než v umělé hudbě objevovat dur – mollové cítění.
Vedle světské lidové písně se v první polovině sedmého století začala objevovat i světská umělá tvorba. Tu provozovalo kupodivu duchovenstvo. Z počátku byly zhudebňovány texty opěvující velké osobnosti dějin a texty pojednávající o různých historických událostech.
Z období kolem roku 1230 pochází sbírka latinských básní a zpěvů mravoučných, milostných, politických, tanečních a pijáckých nazvaná Carmina burana.
V období křižáckých výprav se nejvíce rozvíjela rytířská kultura. Básně, které byly tehdy vytvořeny byly zhudebňovány potulnými hudebníky, kteří se nazývali jongleuři (z latinského ioculator = šašek nebo šprýmař).
Ve Francii existovaly dvě střediska rytířské kultury. Jižní (Provence), kde se hudebníci nazývali trubadůry, kteří pěstovali výhradně lyrické umění. Severní, kde vzkvétalo hudební umění truvérů, kteří zpracovávali epické náměty. Těchto písní se dochovalo veliké množství. Asi 2600 trubadůrských textů a přibližně 260 melodií. 4000 písní truvérských s téměř 1400 nápěvy.
V Německu se rozvíjelo umění minnesängrů (minne = láska). Jejich písně byly více závislé na gregoriánské melodice.
Přestože byla Francie hlavní nositelkou umělého světského zpěvu ve středověku a později se k ní přidalo i Německo, byla tato kultura pěstována i v jiných částech tehdejší Evropy, a to například v Anglii a Itálii.