Děti, to je budoucnost každého národa. Jsou radostí i starostí všech rodičů, prarodičů. Je jedno, jestli jsou vlastní či nevlastní, měli bychom je mít rádi bez ohledu na vše a na okolí. Bohužel ne vždy tomu tak je. Jsou děti, které trpí vinou rodičů, sociálního vyřazení ze společnosti, kvůli zemi, ve které se narodili. Můžeme „trestat“ děti za něco, co nedokáží ovlivnit?
DĚTI V NORMÁLNÍCH RODINÁCH
Takové děti jsou na tom asi nejlépe, jestliže na nich nedochází k násilí. Je rozdíl dítě “plesknout“, když něco vážného provede a je rozdíl dítě “mlátit“ a týrat ho. Kde je ale tato hranice? Je to velmi tenká linka, pokud je to výchovné, doporučuje to i většina lékařů, nemůžeme si přece jako rodiče nechat přerůst děti přes hlavu. Když je ale dítě bité bez zjevných důvodů, měli bychom zasáhnout. Ne všechny děti mají přizpůsobené myšlení na “domlouvací metodu“. Netvrdím, že domlouvání nepomáhá, ale většina těchto dětí si potom může myslet, že jim vlastně projde vše, co udělají. Sama to znám z vlastní zkušenosti, dítě nejmenovaných sousedů si dovoluje na ostatní, i když je to s ním probíráno ve škole, přijde domů a rodiče mu akorát řeknou: „Tohle se nedělá“. Chvíli je klid, ale pak to začne nanovo.
DĚTI V DĚTSKÝCH DOMOVECH
Jsou děti, které se nepřízní osudu ocitly v dětských domovech. Jsou takové domovy, které berou děti na dovolenou, výlety a mnohdy je o ně postaráno mnohem lépe než tam, kde vyrůstaly. Ale pak jsou tu takové domovy, kde je dítě rádo, že má alespoň něco teplého do žaludku, jednu hračku jen pro sebe a nějaké to oblečení. Od kamaráda, který si vzal dítě z dětského domova, žilo předtím u matky, která se o něj nestala a peníze, co jí byly posílány na dítě rozfofrovala, vím že mu sama ředitelka domova oznámila, že mu nemůže dát skoro nic sebou, ne proto, aby dítě šlo z domova s “holým zadkem“, ale proto že nemají potřebné finance. Když si ho odváděl, měl akorát dva kusy spodního prádla, dva páry ponožek, jedno dírkované pyžamo, tričko, tepláky a starší šusťákovou bundu, oblečení, které mělo na sobě. Ne všechny domovy nabízejí komfort a většina dětí, které z nich odejdou, si celý život pamatují, jak žily před tím, než se dostaly do rodin.
DĚTI PŘISTĚHOVALCŮ A UPRCHLÍKŮ
Takové děti jsou vlastně rády, pokud to tedy dokáží pochopit, že si zachránily vlastní život. Tam, kde zuří válka, jsou denně připravovány na smrt, ať již svoji, někoho blízkého nebo úplně cizího člověka. Tyhle děti mají trauma, které jen tak nezmizí. Je strašné, jak někteří jejich rodiče využívají stát, který jim poskytl azyl, ale děti za to přece vinit nemůžeme.
Děti by měli být něco posvátného,a i když zlobí, jsou to pořád naše poklady.